Říjen 2012

Žiju, jen ne tady

20. října 2012 v 16:05 | eM Gee |  Výflusy
Poslední příspěvek před sedmnácti dny? zajímavé. Fajn, tak teda opět pošpiním internet svým příspěvkem (taky máte občas pocit, že lijete saponát do květináče a myslíte, si, že to té kytce pomůže?)
Poněvadž jsem líná a neinspirovaná, mělo by to dneska být docela krátké a v bodech:
  1. Začala jsem konečně pořádně trénovat. Od pondělí hodlám najet na stoprocentní docházku.
  2. Občas se mi stane, že mě lidi obviňují z toho, že jsem štíhlá, i když žeru žeru a žeru. Ono kdybyste za hodinu uplavali tři kilometry a opakovali to každý den a necpali se smaženým a mastným, tak jste na tom stejně. Jenže on ten trénink taky trochu bolí, a tak je pro spoustu lidí jednodušší nejíst, že?
  3. Když trénuju děti, lezu do vody a podpírám je, natahuju jim nohy a bublám s nimi do vody. Je to sranda, akorát mi je vždycky strašná kosa.
  4. poslechněte si tuhle písničku, je naprosto dokonale skvělá:


  5. ehm, nakreslila jsem takovou hovadinku. Pět minut v programu Malování, náhlý mozkový zkrat při čtení knížky v originále... No hádejte, z jaké knihy/série to je?
    Pro zvětšení klik!


  6. jo a ještě tohle je takový sladký:

Oukej, tak to by asi bylo všechno. Mějte se famfárově, než zas něco zničím :D

výflus třicátý sedmý

3. října 2012 v 22:08 | eM Gee |  Výflusy
When I'm weary, feeling small, when tears come to my eyes, who will dry them?
Už nechci.
Už mě to nebaví.
Nedokážu to.
Skoro každý večer to samé.
Chvíli přemýšlím, co jsem dokázala, a pak začnu brečet. Zdá se, že mě nikdo nemá rád. Ba dokonce že se nemůže najít nikdo, kdo by mě mohl mít rád a koho bych mohla mít ráda já.
Přemýšlím nad tou smutnou skutečností, že si nejlíp popovídám s o pět let mladším špuntem, že tu není nikdo starší, kdo by mě objal.
Přemýšlím nad tím, že jsem průměrná. Hnusně průměrná. Nejsem ani hezká, ani hnusná. Fajn, mám vypracované tělo, ale kdo che kulturistku? mám divný, nevýrazný obličej a oči, které nikdy nejsou stejné. Vlasy průměrné kvality a nudné barvy. Styl oblékání strohý a nudný. Když mluvím, usínají ještě v Austrálii nudou, a to bych přísahala, že mě stejně nikdo neposlouchá.
Ono je totiž jedno, kolikrát řeknu "ahoj", protože mě nikdo nevnímá. Rozhodně ne nikdo, kaho si všimnu já.
Někdy si říkám, jaké by to bylo, nemuset s nikým přátelsky mluvit. Bylo by to jednodušší? Seděla bych v lavici sama a dělala si svoje projekty?
Nechci mít nikoho ráda. Už jenom ta schopnost je bolestivá. Jaké by to bylo teprve, kdybych někoho potkala? Agonie? Mohla bych dělat patoložku nebo bych mohla tvořit vycpaná zvířata a ani by to se mnou nehnulo.
Když nemám o koho se opřít, no tak se zhroutím a pazím se dál. No tak holt nebudu cítit. No tak holt budu otupělá.
No a co, že by ten život byl prázdný?
Vždyť tu stejně není nikdo, kdo by mohl mít rád mě nebo já jeho.
Vždyť se na to můžu...
ubrečená kráva