A co když...

17. září 2012 v 19:59 | eM Gee |  Sběr

Bylo přesně 22:15. Horký vzduch letní noci byl nehybný a dusný. Karel seděl na terase a zamyšleně hleděl na neotevřenou lahev vína. Byl to těžký den. Poté, co se roznesla ta znepokojivá zpráva a lidé na ulicích propadali panice, bylo na něm, světoznámé tváři vědeckého splečnosti, aby nepodložená podezření označil za podvod.
Ne, že by těm povídačkám nějak zvlášť věřil, přesto, nestávalo se každý den, že by se hned na několika místech zároveň objevily báchorky se stejným popisem. Bylo na tom cosi děsivého.


Ne, jsou to jen příběhy. A velmi špatné příběhy, jak mohl soudit. Nedivil by se, kdyby to byl jen nějaký krutý žert, pomocí internetu přenesený na různé kontinenty.
Byl to těžký den. Vysvětlovat některým posluchačům, že existence něčeho takového je nemožná, byl nadlidský úkol. Jen kdyby nemusel odpovídat na směšné otázky v přímém přenosu. Kdo to kdy viděl, lidské nožičky, taková hloupost. bude-li příště pozván do vysílání, už nikdy ho nikdo do přímého přenosu nedostane.
S touto myšlenkou se natáhl pro lahev, když spatřil malou bytůstku, obezřetně dřepící na vrcholku korkové zátky. Tvor si ho prohlížel velkýma složenýma očima, v nichž se zrcadlilo světlo ze dveří verandy. A ten pohled, nic neříkající a přitom zanmenající všechno. Bytůstka naklonila hlavu ke straně, cukla křídly, přejela zakrnělýma nožičkama po chitinovém krunýři a...
A proč vlastně by měly být víly malí lidé?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama