Září 2012

Malé střípky

22. září 2012 v 19:07 | eM Gee |  Výflusy


1) Večer takhle rozsvítím v pokoji, neboť dny se krátí a já zůstávám vzhůru i po osmé (s čímž se díky nastávajícím ranním tréninkům budu muset rozloučit...), a ono to vyloudí tlumené "prsk", ve vypínači se zajiskří a celý dům se ponoří do tmy.
"Jé" slyším zdola mamku, které se vypnula televize a digestoř, "vypadly pojistky". A už slyším, jak se otevírají dveře na chodbu a o vteřinu později se celé naše bydlo opět rozzáří jako vánoční stromeček. Vyvaleně zírám na strop, kde místo šesti žárovek svítí jen pět.
Dopr...ehm...čic!
Sbíhám dolů, přehrabuju se v šuplíku a nakonec s obrovskou úlevou nacházím krabičku se čtyřiceti wattovou žárovkou. Poslední žárovkou, kterou máme doma jako náhradní.
Můžu jenom doufat, že mají v obchodě ještě nějakou zásobu, protože příště, až zas něco praskne, budu mít o světlo míň. A až znovu a znovu... No, pravděpodobně budu potmě.
Fakt díky, EU, že jsi nás zachránila od těch fujtajbl klasických žárovek...

2) To, že rostu, jsem brala v šesti, v deseti i ve třinácti, ale v šestnácti už bych měla více mén zůstat taková, jaká jsem. A pokud metr nelže, už drahnou dobu měřím 170 cm a nikam dál se neposunuju. Moje kalhoty si o tom myslí své. Pokaždé, když se do nich nasoukám, výsměšně se mi vytáhnou nad kotníky a já vypadám jak blbeček. A to jsem si, prosím, nedávno kupovala nové a delší. Buďto si ovšem odpochodovaly někam pryč, nebo se srazily, nebo jsem z nich vážně vyrostla... Každopádně mi mrznou kotníky a já s tím nemůžu prakticky nic udělat. Asi si pořídím návleky.
Zelená taška přes rameno Canzoni


3) Mám takovou úchylku na tašky přes rameno, a pokud se do nich vejdou alespoň tři učebnice a odpovídající množství sešitů, tak mám msto očí srdíčka. No a tahle....
Akorát že můj šatník se z velké části skládá z neagresivní červené, tmavé modré a velbloudí... No a já vážně nemám ani tucha, jak a s čím bych to kombinovala.
Ale je nádherná,
Úchvatná,
Skvělá...
Jsem cvok.






Měla bych si přepsat zápisky do šešitů. Měla bych dopatlat tu prezentaci do školy. Měla bych toho udělat ještě hodně. No jo, jenže komu by se chtělo.

BTW, čte to tady ještě vůbec někdo? Sice to přidávání dalších výflusů neovlivní, ale docela by mě to zajímalo, protože se mi na hlavní stránce na blog.cz už pár týdnů zobrazuje: "Vítej, em-gee! Včera navštívilo Váš blog 0 lidí".

A co když...

17. září 2012 v 19:59 | eM Gee |  Sběr

Bylo přesně 22:15. Horký vzduch letní noci byl nehybný a dusný. Karel seděl na terase a zamyšleně hleděl na neotevřenou lahev vína. Byl to těžký den. Poté, co se roznesla ta znepokojivá zpráva a lidé na ulicích propadali panice, bylo na něm, světoznámé tváři vědeckého splečnosti, aby nepodložená podezření označil za podvod.
Ne, že by těm povídačkám nějak zvlášť věřil, přesto, nestávalo se každý den, že by se hned na několika místech zároveň objevily báchorky se stejným popisem. Bylo na tom cosi děsivého.

Nový kabátek

16. září 2012 v 22:12 | eM Gee
Tak, překopala jsem vzhled. Konečně ze mě opadl alespoň kreslící artblock, takže v záhlaví vidíte můj původně propiskový čmářuch. Náhodou jsem na to docela hrdá, ty kolečkové lístečky mi daly zabrat a málem jsem si na nich uhnala zánět karpálního tunelu.
Kdo pozná záměr toho stromu, nechť se zasměje
Kdo dokáže spočítat listoví, ať si dopřeje zmrzlinu nebo horkou čokoládu (dle chuti)

Ach, nesmím zapomenout fakt, že jsem toto tvořila myší. Mám sice tablet a čmářu na něm poměrně dost, ale byla jsem nějak líná... :D


Moc děkuji Claris* z crazy-art za to, že vytvořila naprosto skvělý design, který byl úchvatný svou jednoduchostí a prostě krásný. Sloužil mi věrně a bezchybně. Díky.
(klik ↑)

Nový vzhled by se měl zobrazovat zhruba takto:
(klik ↑)
Aby to sedělo, nastavovala jsem odsazení stránky. Nevím, co to udělá na monitoru o jiném rozměru, než jakým disponuje můj notebook. Pokud by se vyskytly potíže se zobrazením, neváhejte a ozvěte se v komentářích nebo na mail (viz dolní volitelný box). Pokud vám nesedí barva písma, odkazů nebo jinak (nejde přečíst, křičí až mi z toho praskají sítnice...), ozvěte se s návrhem na příjemnější barvu.

Budu ráda za jakýkoli ohlas.

Akcička

15. září 2012 v 19:17 | eM Gee |  Výflusy
Skákací hrad místo bojovky s příběhem. Reproduktory místo kytary u ohně. Spousta ožralých lidí, kteří do téhle čtvrti vůbec nepatří. Kouzelník, aby děti nelítaly, ale seděly a čučely s prstem v nose.
No a jako závěrečná pěst mezi oči:
Chce se mi brečet. Kdysi to byly soutěže. Kdysi tam možná nebyl ten "skvělý skákací hrad", zato to lidi nepořádali pro prachy. A dělali to místní pro svoje děti, večer se sedělo u ohně, povídalo a brnkalo na kytaru. Ani začátečník, ani profesionál se neztratil a mohl hrát pro potěchu ucha. Místní tam sice pořád jsou, ale zavalení náplavou, kterou přitáhl levný chlast až z druhé strany města. A repráky jedou naplno do jedné ráno. Zpěváci taky nejsou odtud. Jsou zaplacení.
Všechno je to falešný. Nemá to duši.
Ale hlavně, že tam maj pivo a na odchodu můžu poblejt všechny dveře v ulici.

What have the game of thrones ever done for us?

13. září 2012 v 16:39 | eM Gee |  Výflusy
Ehm, asi to není dobře... kradu hlášku geniálním Monty Pythonům a předělávám jí ku své momentální potřebě...

Ale k tématu. Jelikož již téměř týden ležím doma se zánětem sluchadla středního, nemám už na co koukat. Ano, mohla bych se učit. Ano, mohla bych číst. Ano, mohla bych se dopsat tu zatracenou povídku, kterou jsem slibovala. Jenže mi snad dáte za pravdu, že to vyžaduje víc energie než poslouchání seriálu, který znáte téměř nazpaměť.
Ale protože už mi z toho blbne mozek, pokládám si otázku, čemu mě Hra o trůny naučila:

Mother knows best :D

8. září 2012 v 22:03 | eM Gee
Mám pár kladných postav, které mám ráda. (ale zrovna teď mě žádná nenapadá)

Mám množství intrikářských postav, které zbožňuji:
Jmenujme třeba Tyriona Lannistera z Písně ledu a ohně


A pak je tady mother Gothel z Tangled, u níž obdivuji, jak manipuluje lidmi a jak zpívá.

That's it, short message... I just wanted to share :D

Jaký je asi život s jedním kufrem?

3. září 2012 v 17:19 | eM Gee |  Výflusy
Poslední dobou pořád narážím na články o intru neboli internátě. Jak už virtuálním (RPG Bradavická škola čar a kouzel) a nebo skutečném (zkušenosti, rady). Nevyhledávám je, prostě se tak nějak samy objevují. A tak jsem začala přemýšlet. Jsem natolik samostatná, abych to zvládla? Věřím, že ano.
Koneckonců, jsem pořádná, nekonfliktní, tichá a pro kolektivní lidi nějakým záhadným způsobem neviditelná a nedůležitá. Navíc, soužití s mladší sestrou mě trochu pocvičilo v trpělivosti. Už pěkných pár let jezdím na různá soustředění a vím, s čím si vystačím i bez čeho se neobejdu.
Jenže soustředění, to je trochu jiné kafe. Kola nebo běžky, pokaždé k tomu potřebujete akorát funkční prálo, mojru (moiru?) a dostatek čistých ponožek. (stručně a nekompletně řečeno). Tam jsou potřeba věci a oblečení na sport, pokud možno obnošené, aby nebyl problém, když si podpálíte triko a vyválíte se v hnoji, zatímco když jde člověk do školy, města...
A tak sedím ve svém pokoji, zírám na baleríny, které jsem si do školy pořídila místo tradičních ortopedických pantoflí a přemýšlím, co bych dělala, kdyby se můj život musel vejít do jednoho kufru. Harry Potter přece měl jenom jeden kufr, ne?
Když vidím všechny ty letošní učebnice, které zabraly místo mým drahocenným knížkám na celé jedné polici, počítám boty, které bych si vybrala a tahám tlustý svetr, no do jednoho kufru by se to nevešlo.
A co bych tam pila? Bytostně nesnáším vodu z kohoutku (z osobních důvodů) a představa, že za mě nebude nikdo nakupovat pet lahve, z toho mě mrazí.
Tak mě napadá, že celoroční soustředění bych asi zvládla líp, než být týden ubytovaná někde s lidma, které neznám, na jednom pokoji a chodit do školy.
Na jednokufrový život nemám tak kombinovatelné oblečení. Na jednokufrový život mám příliš mnoho elektroniky. Na jednokufrový životnemám potřebnou přípravu.
Proč já to tu vlastně plkám, když zůstávám doma a vesele si chodím na gympl?