Poslední dech

19. srpna 2012 v 16:07 | eM Gee |  Vrakoviště
Dlouho jsem přemítala, jak se bude povídka jmenovat. Nemohla jsem ovšem přijít na žádný výstižný. Možná je to tím, že se příběh pořádně nerozjel a tím, že se budou role postupně promíchávat. Jeden optimista se zlomí pomstychtivého brečílka (doufám, že to ještě nějak půjde předělat, protože tenhle osud bych nikomu nepřála) Jedna postava je zapřisáhlý nabručenec, který je ovšem v nitru tím nejveselejším člověkem, jakého můžete potkat, a taky je tm spousta psů.

Povídka sama o sobě je strašně nedomyšlená. alespoň se mi to tak zdá. (a to už to plánuju nějak rozepsat a domyslet alespoň půl roku) Osudy všech jsou jako zahalené v bílé tmě a sněhových bouřích. nevyzpytatelné, nepředvídatelné... tedy alespoň zatím. Jak to bude pokračovat, to už se uvidí.
A abych jenom prázdně neplkala, tak:

na severu kontinentu je poměrně teplo, úrodné půdy a klídeček. Na jihu, někde uprostřed známé pevniny, však začílá led a sníh. Náš příběh se bude odehrávat hlavně v okolí nejjižnější osady, vesnice jménem Poslední dech. je tak daleko, že postrádá skoro všechny-anebo možná úplně všechny-barvy. Země je bílá vždy. Nebe bývá v noci černé a ve dne světle šedé, protože tam vrstva mraků vytváří hladkou slupku kryjící slunce i měsíc. Polární psi, cvičené šelmy dorůstající takové velikosti, že mají oči téměř ve stejné úrovni s člověkem, jsou bílí nebo černí. Krakači, krvelačné bestie, menší než největší pes, ale těžší než největší člověk, mají bílou srst, černou, silnou kůži, černočernou mordu a taktéž černou krev. Tato krev hoří stejně dobře jako zemní olej, známý ze severu, jenže déle. Z jejich kůže se vyrábí nepromokavé a větruodolné kabáty. Jenže bestie jsou mrštné a velmi nebezpečné. Jejich lov je riskantní, nákladný a na jednoho je potřeba několik lidí. Lovci nemohou vyjet nazdařbůh do ledové Pláně, aniž by věděli, kde se jejich kořist skrývá. A tak posílají osamělé průzkumníky Pláňaře se Psy, batohem na zádech a běžkami či sněžnicemi na nohou, aby hledali stopy.
Phelip je nadaný průzkumník a v jádru veselá duše. Jenže má rád samotu a na ostatní lidi bývá dost nabručený.
Když jednoho dne přiletí mladý zoolog ze severu, aby napsal vědecký článek o fauně Jižních Plání, zamiluje se do něj Phelipova sestra Sarah. Mladý badatel Henry se s Phelipem Pláňařem vydává stopovat sněžné bestie, ale Pláňař se vrací sám. Kdo mu ovšem uvěří, že Henryho krev není na jeho rukou? Co když ho jeho vlastní sestra nazve lhářem? A co udělá, když se Sarah vydá hledat pravdu do ledové pustiny?

Inspirovala mě jak Píseň ledu a ohně, tak Zlatý kompas a jiné čtivo. Neméně mě nadchly výlety na běžkách, které v zimě pravidelně podnikám. Ale nenechte se zmást. Mě nezajímá ani tak příběh z těch knih, jako prostředí. Led a sníh.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 guess-what guess-what | Web | 19. srpna 2012 v 22:55 | Reagovat

Překrásný název povídky ...
Jsem ráda, že se někdo vrací i k mým starým článkům :),určitě si prostuduju obsahy a popřípadě  kouknu :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama