Srpen 2012

Mám se dobře, děkuji za optání

29. srpna 2012 v 17:49 | eM Gee |  Výflusy
Poslední týden prázdnin by měl být náležité leháro. Přeci jen, za chvíli tu máme zase deset nekonečných měsíců stresu, učení, písemek a známek, na nichž závisí naše budoucnost.
A tak pár Výflusových bodů, jelikož nemám co psát a přidávat povídku se mi nechce, dokud nebude dokončená.
  • Popíjím grepový džus,
  • poslouchám písničky
  • hraju Harryho Pottera a kámen mudrců (starší verzi), kterého jsem nedávno objevila při přehrabování dévédéček. Nějakým záhadným způsobem mi dnes ta hra přijde jednodušší než před tou řadou let. Jenom Voldemort mě trochu zlobí a pořád nechce umřít (možná to bude těmi viteály...)
  • Když zrovna nehraju (což je tak osmdesát procent dne), čtu si Hostinu pro vrány a přemýšlím, proč je Cersei taková kráva. Ačkoliv jinak je to skvěle napsaná postava, tak jako většina v Písni ledu a ohně. :) (zamilovaný úsměv směrem k Samwellu Tarlymu, Jonu Sněhovi, Bolestínskému Eddovi a zbytku obyvatel Zdi)
  • Taky jsem se ovšem vyznamenala jako hospodyňka, když se mi podařilo bez větších katastrof ohřát maso na houbách a napařit knedlíky tak, aby nelámaly zuby a neudělaly ze sebe blátivou břečku na napařovadle (či jak se tomu říká). No a po umytí nádobí jsem z čiré nudy ještě vydrhla dřez, papiňák a sporák (abych ehm odklidila menší katastrofy, jichž jsem se dopustila)
  • No a když mi dojdou všechny tyhle činnosti, přemýšlím nad svojí krásou (čti: "co to břicho, musím posilovat, hmm, neměla bych jíst tolik čokolády...") a taky nad tanečními, které začnou někdy v říjnu a skončí bůhvíkdy. V tanečních se hodlám stát tou nejneodolatelnější, nejkrásnější, nejšikovnější tanečnicí, co kdy zmíněný kurz viděl, což mě přivádí k myšlence, že bych si ve svých necelých šestnácti letech možná mohla koupit nějakou řasenku a stíny a trochu se s tím naučit zacházet, abych potom při prodloužené vešla nesměle do sálu, roztomile zamrkala a nechala ostatní děvčaa, aby jim slezly nehty závistí... ačkoliv je to pravděpodobné asi tolik, jako že sním chřestýše... chtěla bych aby se sálem rozneslo uchvácené "áááááááách", až vejdu... pravděpodobnost jako že políbím živou písečnou kobru. No prostě a jednoduše, na prodloužené hodlám být perfektně nalíčená se stíny podle barvy šatů nebo tak nějak. Na prodloužené si budu hrát na výrazné děvče s přehršlí sebevědomí (já mám sebevědomí i normálně, ale nemám potřebu to dokazovat)
  • Chtěla jsem vytvořit nějaký článek o tm, jak si zařídit pokoj, jak se chovat, jací jsou nejlepší kluci atd atp, jenže pak mi došlo (mé egoistické já), že nevím, jestli chci někomu pomáhat. Totiž, když prozradím, kterých kluků je dobré se držet, třeba už na mě žádný nezbyde, až sevydám na lov.
  • uvědomila jsem si, proč je skvělé míti deník. Zdál se mi nějaký velmi pochybný sen, kde figuroval upír, jehož jsem ubodala pastelkou (vypadalo to jako versatilka, což je nadmíru zvláštní), pak mě při cestě ze školy sledoval zrzavý úchyl (ale utekla jsem mu a ještě jsem si dala kakao) a pak mě někdo unesl přímo ze soustředění. A u té poslední části byl právě deník. Protože, když se váš život radikálně změní a vzpomínky budou blednout, co vám zbyde krom popsaných stránek? (Ačkoli v tomto případě jsem měla zvrácenou radost z toho, že můžu únosce později usvědčit deníkem a napsat všechny křivdy, které bych jinak snad mohla pozapomenout)
No to by snad mohlo být vše. Doufám. Nechce se mi to po sobě číst, protože je to snůška blábolů tryskajících z mé hlavy... no jo no, co nadělám.

Poslední dech-postavy

26. srpna 2012 v 16:15 | eM Gee |  Sběr
Pravděpodobně příspěvěk, který nikoho zajímat nebude.
Měla jsem obrovskou spoustu rychlých náčrtů hlavních hrdinů povídky, jenže žádný barevný. S pastelkami se nekamarádím, s temperami jsem v otevřeném konfliktu, a tak jsem sáhla po tabletu.
Vím, nejsou to žádné skvosty, ani s detaily, stínováním a zbytkem zkrášlovacích postupů jsem si hlavu nelámala. Mě se ovšem ta jednoduchost líbí (čti: "na stínování jsem líná")
Ale pro ty z vás, kteří se na to přeci jen podívají, mám otázku: Jakou povahu byste tipovali pro jednotlivé postavy? Kdo je vám nejsympatičtější?

Poslední dech

19. srpna 2012 v 16:07 | eM Gee |  Vrakoviště
Dlouho jsem přemítala, jak se bude povídka jmenovat. Nemohla jsem ovšem přijít na žádný výstižný. Možná je to tím, že se příběh pořádně nerozjel a tím, že se budou role postupně promíchávat. Jeden optimista se zlomí pomstychtivého brečílka (doufám, že to ještě nějak půjde předělat, protože tenhle osud bych nikomu nepřála) Jedna postava je zapřisáhlý nabručenec, který je ovšem v nitru tím nejveselejším člověkem, jakého můžete potkat, a taky je tm spousta psů.

Povídka sama o sobě je strašně nedomyšlená. alespoň se mi to tak zdá. (a to už to plánuju nějak rozepsat a domyslet alespoň půl roku) Osudy všech jsou jako zahalené v bílé tmě a sněhových bouřích. nevyzpytatelné, nepředvídatelné... tedy alespoň zatím. Jak to bude pokračovat, to už se uvidí.
A abych jenom prázdně neplkala, tak:

na severu kontinentu je poměrně teplo, úrodné půdy a klídeček. Na jihu, někde uprostřed známé pevniny, však začílá led a sníh. Náš příběh se bude odehrávat hlavně v okolí nejjižnější osady, vesnice jménem Poslední dech. je tak daleko, že postrádá skoro všechny-anebo možná úplně všechny-barvy. Země je bílá vždy. Nebe bývá v noci černé a ve dne světle šedé, protože tam vrstva mraků vytváří hladkou slupku kryjící slunce i měsíc. Polární psi, cvičené šelmy dorůstající takové velikosti, že mají oči téměř ve stejné úrovni s člověkem, jsou bílí nebo černí. Krakači, krvelačné bestie, menší než největší pes, ale těžší než největší člověk, mají bílou srst, černou, silnou kůži, černočernou mordu a taktéž černou krev. Tato krev hoří stejně dobře jako zemní olej, známý ze severu, jenže déle. Z jejich kůže se vyrábí nepromokavé a větruodolné kabáty. Jenže bestie jsou mrštné a velmi nebezpečné. Jejich lov je riskantní, nákladný a na jednoho je potřeba několik lidí. Lovci nemohou vyjet nazdařbůh do ledové Pláně, aniž by věděli, kde se jejich kořist skrývá. A tak posílají osamělé průzkumníky Pláňaře se Psy, batohem na zádech a běžkami či sněžnicemi na nohou, aby hledali stopy.
Phelip je nadaný průzkumník a v jádru veselá duše. Jenže má rád samotu a na ostatní lidi bývá dost nabručený.
Když jednoho dne přiletí mladý zoolog ze severu, aby napsal vědecký článek o fauně Jižních Plání, zamiluje se do něj Phelipova sestra Sarah. Mladý badatel Henry se s Phelipem Pláňařem vydává stopovat sněžné bestie, ale Pláňař se vrací sám. Kdo mu ovšem uvěří, že Henryho krev není na jeho rukou? Co když ho jeho vlastní sestra nazve lhářem? A co udělá, když se Sarah vydá hledat pravdu do ledové pustiny?

Inspirovala mě jak Píseň ledu a ohně, tak Zlatý kompas a jiné čtivo. Neméně mě nadchly výlety na běžkách, které v zimě pravidelně podnikám. Ale nenechte se zmást. Mě nezajímá ani tak příběh z těch knih, jako prostředí. Led a sníh.

Taky si myslíte, že vyhrát několik medailí je sobecká sprosťárna?

10. srpna 2012 v 23:55 | eM Gee |  Výflusy
Doporučuju přečíst a pak mi napsat, co si o tom myslíte. Těm sportovně založeným bych doporučovala připravit si kyblík a kapesníčky, čeká vás buď bolestivý vstup do nesportovní reality nebo nával nevolnosti.
Jestli byste si ten článek přečetli, byla bych vám vděčná, kdybyste si přečetli i můj názor na to. Pokud se mnou nesouhlasíte, tak to napište. Jestli budete jenom pochlebovačně kývat, nemá pro mě váš názor hodnotu. Takže si to pěkně rozmyslete, pohodlně se usaďte a klikněte na odkaz nahoře.