I bílé figuríny mají duši: Černou a sebestřednou

5. března 2012 v 20:12 | eM Gee |  Vrakoviště
Řekněte mi, že je to alespoň trochu strašidelné. Prosím! Mě jenom z toho psaní ještě teď stojí vlasy na hlavě a bojím se otočit, aby za mnou náhodou nebylo něco strašnýho.
Asi jsem magor. Kdo jiný by psal hororový povídky na téma vlastního děsivýho snu před spaním? Dneska neusnu.

(Abyste pochopili, představte si rozlehlou dřevěnou půdu za letního dne. Starou a vyschlou jako troud. Místo, kde končí všechno. Místo, kam se schovají štěstí i příšery)

* * *
Figurína nadzvedla ruku a neexistujícíma očima si prohlédla rudě nalakované nehty. Barva byla stará a nebyla jen na nehtech, nýbrž nerovnoměrně pokrývala i většinu prstů staré, suché dřevo s odloupávajícím se slonovinovým nátěrem zapraskalo, když dychtivě pootočila hlavou k podlaze, kudy lidé vcházeli na půdu. Uhladila práchnivějící zástěru na škrobené látce starých šatů.
Už brzy
Stočila hlavu ještě víc. Tam, kam nyní směřovala vyboulenina, představující nos, stál malý dřevěný kolotoč, kdysi vesele barevný, s vrstvou prachu na pruhované střeše. Kdysi se točil a hrál. Kdysi byl ještě klíč.
Už brzy
Červené prsty obkroužily zahnědlou skvrnu na zástěře.
Ten klíč se ztratil. Dávno. Přichází čas, kdy se lidé opět vydají sem, bylo to cítit ve vzduchu, v atmosféře, v tom, jak každé zrnko prachu poskakovalo v slunečním světle. A v pohybu Odložených, kteří se nenápadně natáčeli k otvoru v podlaze.
Už brzy
Ten klíč vlastnilo dítě. Malá, veselá a krásná holčička. Její šaty už dlouhá léta patřily figuře. Té nevadilo, že jsou malé a krátké. Byly krásné. Pro smrtelnou bytost jich bylo škoda. A ona byla až příliš krásná sama o sobě.
Tříska z dřevěné paže zachytila několik blonďatých vlásků a s opětovným položením dlaně na starožitnou podpěrku je strhla.
Už brzy, brzy přijde čas, kdy znovu přijdou lidé a natřou ji krásnou slonovinovou barvou.
Tentokrát se nenechá okrást. Už byla skoro dokonalá, byla krásná, ale neviděla. A přitom byla tak blízko. Studánkově hluboké oči malé dívenky… ne, tentokrát to nedovolí. Tentokrát si své oči nechá. Jediné, co jí chybí k dokonalosti.
Už brzy, snad zítra nebo příští den, přijde někdo s krásnýma očima. A ona si je vezme.
Dřevěná dlaň potřísněná krví se sevřela v pěst.
* * *

Thx for reading. Jaký jste z toho měli pocit?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Slečna Ehm Slečna Ehm | Web | 5. března 2012 v 20:46 | Reagovat

Chtěla bych umět psát horory. ajkože fakt, celkem mi mrazí z poslední věty.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama