Březen 2012

S vůní chloru

21. března 2012 v 21:10 | eM Gee |  Vrakoviště
přináším Vám krátkou povídku, kde nejsou ani pořádně definovány postavy. Nejdřív jsem nevěděla, do jakého prostředí to zařadit. Krachlo soustředění, výlet... u ničeho jsem nedokázala vymyslet situaci, kdy by bylo následující setkání možné. Trénink taky nepřipadal v úvahu. A pak mě to trklo. Polední pauza na závodech mívá přesně tu atmosféru, jakou jsem chtěla popsat.
houp jůl indžój it :)


Jen plavci mají dar
Vidět dech v podobě rosy.
* * *
Okolí pomalu utichalo. Vlny v bazéně se uklidnily a přešly do jemného, pravidelného šplouchání. Závodníci se vytratili na oběd a hala, kde chvilku předtím nebylo slyšet vlastního slova, se ponořila do ticha.
Ležela na ručníku a měla zavřené oči. Mokré vlasy nechala rozpuštěné pomalu usychat, ačkoli věděla, že je později znova namočí. Trošku nakrčila nos a podepřela si hlavu rukou. Pak se pro sebe usmála. Vypadala šťastně. Užívala si klid, který na bazéně působil trošku nezvykle, a jarní sluníčko, jehož paprsky byly zesíleny skly oken, ale ještě ne natolik, aby to bylo nepříjemné.
Věděla, že přijde. Vlastně v to doufala. Pevně věřila, že se brzy objeví. A vyšlo to. Ani tentokrát neporušil svůj zvyk zůstávat na oběd v areálu.
V polospánku se usmála.

Sedl si. Jeho místo bylo tak blízko jejího. Bezděky její úsměv opětoval. Všiml si, že si vzala plavky, které se mu tolik líbily. Věděl ale, že ne kvůli němu. Lehl si vedle ní. Díval se na její vlasy. Jaká škoda, že je nenechala růst pod ramena. Byly by krásné. Ale to byly i tak. A voněly. Vůně byla trošku utlumena pachem chloru, ale i tak ji zaznamenal. Přisunul se ještě trošku blíž. Nechal se unést její aurou. Byla čistá, průzračná, a přitom pevná. Věděl, že to je ona. Vždy rád sledoval, jak se stará o mladší děti z oddílu a obdivoval ji za to. Věděl, že kdyby ji požádal, rozdala by se. Ale ne pro něj. Pro všechny. Trochu ho to mrzelo. Ona by o něj nestála.

Trochu ztuhla. Cítila se sama. Byl tak blízko. A přece věděla, že by na něj nikdy nedosáhla. Měl tak dospělé názory. Byl spravedlivý. Zodpovědný. To ona ne. Ona byla jen…ona. Nechtěla brát a neuměla dávat. Nezasloužila by si ho. Jen pokud…pokud by on sám udělal první krok.

Byl si téměř jistý, že ona spí. Ale váhal. Netroufal si. Ale věděl jistě, že se znova taková příležitost nenaskytne. Vzal opatrně do ruky pramínek jejích vlasů. Dával pozor, aby za ně nezatahal. Byly hebké. Tušil, že neobalené v chloru jsou ještě jemnější. Kdyby jen věděl, co s myslí. Kdyby jen byl dost dobrý, aby si ho všimla. Ruka mu ztuhla v pohybu.

Překvapením málem otevřela oči. Hrál si s jejími vlasy. Vyčkávala. Přála si, aby to nebyl vtip. Doufala, že má pravdu. Ale co když si to pouze namlouvá? Ne. Na to nesmí myslet. Zase by všechno pokazila. Mimoděk si vzpomněla na kamarádčina slova: "Zhluboka se nadechni a skoč do toho po hlavě". A tak to udělala. Přetočila se čelem k němu a otevřela oči. Usmála se. Trochu natáhla ruku a propletla své prsty s jeho. Okamžitě pochopil.

Byl zaskočený. Pevně svíral její ruku a utápěl se v jejích očích. Byly namodralé. Jako pokaždé, když byla na závodech nebo tréninku. Taky se usmál. Chtěl něco říct, ale slova se mu zadrhla. To ticho bylo příliš dlouhé, aby bylo přerušeno něčím tak banálním, jako byla slova. A tak jen doufal, že ona to ví...

grrrrr!!!!!!!!

19. března 2012 v 21:57 | eM Gee |  Výflusy
Dámy, já vím, že je vám třináct, jste v tom telecím věku, ještě nemáte rozum a najde se tisíc dalších výmluv, ale ignorovat někoho, kdo si to nezaslouží, je prostě děs.
T. je možná hypochondr, citlivá a bolestínek, ale pořád to není dostatečný důvod k tomu s ní nemluvit. Je z vás nešťastná a dneska se mi málem rozbrečela, protože neví, co vám udělala.
Upřímně? To nevím ani já. Buďte tak laskavé a vysvětlete mi to. Co mohla udělat tak strašného, že si zaslouží být-nebýt?
Ty, Ma., vysvětli mi to! Je to proto, že se s ní baví Pan Dé? No a co? Já z toho taky nedělám scény. Když ji chceš přebít, buď lepší. Udeptat někoho ke kapitulaci není ani úctyhodné, ani dobré, a už vůbec ne morální.

Proč se tak čertím?
Na plavání mám dvě třináctileté kamarádky, K. a Ma, které jsou jinak celkem v pohodě. Když do oddílu přišla K, dostala Ma příležitost k plnému rozvinu osobnosti a z tiché hodné neprojevující se holčičky se stala trochu bestie. Ne však vinou K.
Ma je zamilovaná do Pana Dé, kterého mám shodou okolností taky ráda. Ovšem pro mě je on motůrek, flákač, vzor a jiné roztomilé přezdívky myšlené v dobru. Ovšem podotýkám-a ne poprvé-že zamilovaná nejsem.
A zde začíná má teorie: Pan Dé si rád povídá s T., která je o rok starší než on a o dva než já. Ma na T. žárlí. A pomlouvá ji. Donedávna jsem nad tím jen krčila rameny, ale dnes ráno se mi T svěřila s tím, že ji trápí, jak ji ignorují a že neví, co těm holkám udělala.
Myslím, že podobné je to s A.-ještě ještě starší než T.-která taky nemá problém s Panem Dé mluvit. Ale A. moc na tréninky nechodí, a tak si to ověřit můžu jenom, až ji zas potkám.

Sakra, jak mám řešit vlastní problémy, cizí problémy, školu a globální problémy najednou?
(pošlete mi superšprta, supermani to všichni vzdali)

Výzva: Říkejte pravdu s úsměvem (a možností rychlého ústupu)

11. března 2012 v 14:08 | eM Gee |  Výflusy
Také už vás nudí, štve a mrzí, jak se lidi v autobuse šklebí? Vadí vám nerudné obličeje spolucestujících? Třeba jim chybí sluníčko, sálající optimismus, nebo prostě potřebují vyřešit nějaké dilema.
V případě prvním:
Určitě víte, že úsměv zlepšuje náladu, a z tohoto faktu budeme vycházet. Takže se usmívejte, usmívejte a usmívejte, dokud neuvidíte úsměvy i okolo sebe.

A případ druhý:
Nemůžeme udělat nic s lidmi ani s pachem, který se kolem nich vznáší? Ne? Opravdu? A co tohle:
  1. Stoupněte si před zrcadlo a cvičte nevinný, naivní a dobromyslný úsměv, dokud si nebudete jisti, že své protivníky odzbrojíte jediným pohnutím koutků.
  2. Obrňte se dobrou náladou. Pokud budete šířit veselí na dálku, máte bod navíc.
  3. Choďte pravidelně běhat a udržujte si dobrou kondičku.
  4. A až příště nastoupíte do přeplněného dopravního prostředku, začicháte a málem omdlíte, překonejte se, usmějte se, a než budete vystupovat, s dobromyslným úsměvem a lehkým tónem informujte zavánějícího člověka, že páchne jako tchoř.
Není to jemná metoda. Je to hnusné, odporné a netaktní. Ale všem, kteří si toho taky všimli a musí odér čichat s vámi, uděláte radost. A možná se začnou taky usmívat a šířit dobrou náladu.

Červený svetr, tmavě modré džíny, sešit a kafe...

9. března 2012 v 22:56 | eM Gee
...to jsem já.

(Vzhledem k tomu, že zima nám pomalu končí a mě začala být tady na blogu docela zima, zde je trochu voživenější kabátek, který mi barevně vyhovuje. Hlavně pro tu malinovou.)


Je na čase, abych se představila.
Mé skutečné jméno pomineme, tady jsem prostě eM Gee. Je mi patnáct, chodím do kvarty a od první třídy plavu.

Bydlím v domě, ve svém na sever orientovaném pokoji, kde je pořád zima. Snažím se udržovat pořádek, protože v chaosu bych se ztratila. Vlastně to tak je vždy a ve všech situacích.
Ve všem potřebuji mít přehled, nejlépe abecedně seřazené a zakládám si na stereotypu. Nemám příliš ráda změny, jsem spíš konzervativní. Ale když se ve mně něco zlomí, jsem schopná kompletně si přeorganizovat život ze dne na den.

Miluji modře proužkované kancelářské košile, pouzdrové sukně, mlynářskou čepici, kabáty a vlněné svetry.
Často nosím kombinaci tmavě modré, malinové červené a možná občas trochu velbloudí (No prostě něco podobného barvě okrajů stránky) Doplňky nenosím a díry na náušnice nemám-nesnáším kov. te dotyk je mi nepříjemný. Takže jenom kdyby to někoho zajímalo, můj outfit je nezajímavý a někdo by řekl "nedodělaný". Ale to bych nebyla já.

Mezi moje koníčky patří (mimo plavání, o němž tu bývá řeč dost a dost) běžky, čmáření a pozorování lidí ve snaze se něco přiučit.
Občas se mi zdá, že neumím úplně zásadní věci, které by nikoho nenapadly, jak je může někdo neumět (mám podezření, že to souvisí s tím, že potřebuji mít na všechno podrobný a přesný návod). Tak například:
neumím mluvit s lidmi. Buď mluvím příliš, nebo nedokážu dobře odpovídat. Nezvládám navázat konverzaci a přitom je tolik lidí, se kterými bych mluvila moc ráda.
Neumím si učesat vlasy. Dvě ruce mi na to nestačí.
Nedokážu být zlá a děsně mi to vadí.

Taková jsem já. Miluju svou svobodu a nesnáším změny. A přitom mi změny dávají svobodu. A takové změny, které mi dají svobodu, bývají zásadní a jako blesk z čistého nebe.
Jsem individualista. Mám sice ráda lidskou společnost, ale pracuji zásadně sama. A nesnáším, když mě někdo s někým spojuje. Protože já jsem tu sama za sebe. Proč to nikdo nedokáže pochopit?
Mám spoustu připitomělých zásad. Moje hrdost dost často přesahuje racionální myšlení. Já tu hlavu neskloním a nepůjdu. Já se raději budu mračit učitelce do očí a stát si za svým, i kdyby to byla blbost a hrozila mi za to pětka. A je to se mnou i horší.

no a taky se mi často daří dělat z komára velblouda.

Zapomněla jsem něco? A jo, jestli mi chcete udělat radost, nalijte mi kafe. jakékoliv krom instantního. Ale to ze školního automatu taky přežiju, však ho piju už nějakou dobu :)

I bílé figuríny mají duši: Černou a sebestřednou

5. března 2012 v 20:12 | eM Gee |  Vrakoviště
Řekněte mi, že je to alespoň trochu strašidelné. Prosím! Mě jenom z toho psaní ještě teď stojí vlasy na hlavě a bojím se otočit, aby za mnou náhodou nebylo něco strašnýho.
Asi jsem magor. Kdo jiný by psal hororový povídky na téma vlastního děsivýho snu před spaním? Dneska neusnu.

(Abyste pochopili, představte si rozlehlou dřevěnou půdu za letního dne. Starou a vyschlou jako troud. Místo, kde končí všechno. Místo, kam se schovají štěstí i příšery)

* * *
Figurína nadzvedla ruku a neexistujícíma očima si prohlédla rudě nalakované nehty. Barva byla stará a nebyla jen na nehtech, nýbrž nerovnoměrně pokrývala i většinu prstů staré, suché dřevo s odloupávajícím se slonovinovým nátěrem zapraskalo, když dychtivě pootočila hlavou k podlaze, kudy lidé vcházeli na půdu. Uhladila práchnivějící zástěru na škrobené látce starých šatů.
Už brzy
Stočila hlavu ještě víc. Tam, kam nyní směřovala vyboulenina, představující nos, stál malý dřevěný kolotoč, kdysi vesele barevný, s vrstvou prachu na pruhované střeše. Kdysi se točil a hrál. Kdysi byl ještě klíč.
Už brzy
Červené prsty obkroužily zahnědlou skvrnu na zástěře.
Ten klíč se ztratil. Dávno. Přichází čas, kdy se lidé opět vydají sem, bylo to cítit ve vzduchu, v atmosféře, v tom, jak každé zrnko prachu poskakovalo v slunečním světle. A v pohybu Odložených, kteří se nenápadně natáčeli k otvoru v podlaze.
Už brzy
Ten klíč vlastnilo dítě. Malá, veselá a krásná holčička. Její šaty už dlouhá léta patřily figuře. Té nevadilo, že jsou malé a krátké. Byly krásné. Pro smrtelnou bytost jich bylo škoda. A ona byla až příliš krásná sama o sobě.
Tříska z dřevěné paže zachytila několik blonďatých vlásků a s opětovným položením dlaně na starožitnou podpěrku je strhla.
Už brzy, brzy přijde čas, kdy znovu přijdou lidé a natřou ji krásnou slonovinovou barvou.
Tentokrát se nenechá okrást. Už byla skoro dokonalá, byla krásná, ale neviděla. A přitom byla tak blízko. Studánkově hluboké oči malé dívenky… ne, tentokrát to nedovolí. Tentokrát si své oči nechá. Jediné, co jí chybí k dokonalosti.
Už brzy, snad zítra nebo příští den, přijde někdo s krásnýma očima. A ona si je vezme.
Dřevěná dlaň potřísněná krví se sevřela v pěst.
* * *

Thx for reading. Jaký jste z toho měli pocit?

Tajemství šatní skříně vyplulo na povrch a skříň se třese strachy. Hrozí jí, že přijde o většinu svých obyvatel

4. března 2012 v 13:07 | eM Gee |  Výflusy
Začnu netradičně tím, že si postěžuji, ale neděste se. Jsem zkrátka holka, a i když se nemaluju, tak mě můj vzhled zajímá. A...
Zlomila jsem si nehet!
Abych vysvětlila, mám ráda trošku delší (tzn 2-3 mm toho bílého na konci) přírodní nehty. Nelakuji si je. Nikdy jsem je nelakovala. Ale dávám si záležet, aby byly do obla zapilované a čisté. Včera jsem se na závodech rozcvičovala a štrejchla rukou o zeď. A ejhle, nehet zlomený až ke kůžičce, takže to vypadá jako okousané (fujfujfujfujfuj) a nejde to ani pořádně zapilovat (buhehéééé)…
Což mě přivádí k myšlence, že i přes konzumování mléka, B-komplexu a jiných pomocníčků jsou moje nehty třepivé a lámavé. Možná za to může i každodenní smáčení v chloru… no nic, kdyby měl někdo nějakou radu, tak řekněte

Měla bych si uklidit pokoj. Ne, že by tu byla špína, to bych nedovolila, ale ten koš už nějak přetéká a oblečení přes opěradlo křesla taky není zrovna elegantní. Ale jo, i vysát bych mohla. A zase se mi na stole nahromadily věci, které váhám vyhodit. Musím být trochu nesmlouvavější.

A jako by tohle nestačilo, nemám co na sebe. Minulý týden jsem nosila úžasnou tmavě modrou pouzdrovou sukni a košile. Miluju tuhle "úřednickou" uniformu. Sice to je takové nijaké, když odmítám nosit šperky, ale mě se ta jednoduchost a čistota líbí. A dneska jsem otevřela skříň a zjistila, že tam mám maximálně věci, hodící se asi jenom k džínům. Jenže potom, co jsem zjistila, co se mi líbí, už mi prostě trička a džíny přijdou příliš "nóbl" na doma a příliš neseriózní na chození ven. Ach jo, už mě džíny nudí. Vlastně mě nudí celý sportovní styl. Potřebuji si pořídit nějaké hezké tmavé boty na pásek, s kulatou špičkou a hodně nízkým podpatkem. A celkově vyházet šatník.
Takže abych to shrnula:
Líbí se mi a mám:
  • Světlé kalhoty
  • Pouzdrové sukně nad kolena
  • Košile (pruhované úředniceké)
  • Jednobarevné svetříky
  • Vlněný svetr

Líbí se mi a chci:
  • Tašku přes rameno, ne sportovní, ale takovou, aby se do ní vešly dvě, tři učebnice
  • Malou slušnou kabelčičku na věci na plavání
  • Jednobarevná trička
  • Barevné punčocháče
  • Hezké umírněné botičky
  • Sáčko
  • Klobouček
  • Áčková sukně malinové nebo temně modré barvy po kolena

Nelíbí se mi, ale mám:
  • Sportovně-pseudoslušné mikiny na zip, barva šedomodrohnus
  • Pestrobarevná trička s potiskem, která jsem na sebe v životě nevzala
  • Džínová sukně (ok, ta ještě docela ujde, ale už jsem z ní prostě stylově vyrostla)
  • Staré džíny s využitím na skládku
  • Barevné ponožky

Potřebuju vyhodit a nahradit
  • Ponožky
  • Tepláky, legíny (bože můj, mám 172 cm a 174 mají krátké nohavice. chmmm)
  • Trička na doma
  • Mikiny na doma
  • Černou tašku přes rameno, s divně zeleným hvězdičkovaným potiskem, která se nehodí ani k mému dřívějšímu typu oblékání

Jináč potřebuji vymalovat pokoj, vytvořit místo, kam dávat oblečení na příští den, naučit se na kytaru, naučit se usmívat a být uvolněná a taky sehnat dobrou hudbu. Nahráním The Doors do iPodu počínaje :D

No a tímto končím svou prokrastinaci, a jdu pro své sny něco dělat. Taky se zvedněte a změňte si život, jestli s ním nejste spokojeni.
Snům zdar!
PS: Chtěla bych poděkovat klubu stále kvalitních blogů za přijetí. Sice se zatím vyjádřila jen jedna správkyně, i tak jsem ovšem poctěna.