Vzpomínky Sionnach Dorchadas III

22. ledna 2012 v 14:59 | eM Gee |  Vrakoviště

Buď pochváleno to velké ego, které mě přesvědčilo sem dát další pokračování. jsem lenoch líná, nebudu to sem dávat po kouíčcích, ale pořádných kusanech. A ono by to jinak bylo nějak moc krátké. JInak jsem rozepsala malý rozbor jednoho svého snu. Až tady tohle doveřejním, můžete se těšit na rodinku, kterou jen tak něco nerozhází, a to ani skutečnost, že jejich koupelnu navštěvuje vraždící příšera :D
* * *

Později byla o své první návštěvě ve světě lidí schopná vyprávět, že stála na zmoklé vozovce za zamračené noci.

Náhle se z dálky přiblížil podivný zvuk a země pod nohama se jí lehce otřásla. Podívala se směrem toho zvuku a do očí ji udeřilo ostré světlo dvou reflektorů. Šílená kovová příšera se přiblížila, rachot byl ohlušující, záře oslepující a liška věděla, že je to nebezpečné. Instinktivně se schoulila a přála si zmizet. Chtěla se vtisknout do země, vypařit se… a najednou byla zpátky v Ničem.

Otřásla se a začala znovu tvarovat.

Když skončila, neřekli byste, že to místo bylo útulné. Byla to nekonečná tmavě šedá rovná plocha s docela měkkým povrchem, podobným mechu a světlejší, lehce flekatou oblohou. Liška se tam cítila v bezpečí. Dala tomu místu otupující příjemnou teplotu a stojatý vzduch. Bylo tam ticho a klid.

Jak byste dokázali nenávidět něco, s čím jste si dali tolik práce?

Nepoznala společnost jiných tvorů, ale byla si jistá, že jí něco schází. A byla přesvědčená, že to, co hledá, najde v tom zlém světě, kde se ocitla dřív.

A tak znovu smutně zavyla.


* * *


Váhavě otevřela jedno světle zelené, živé oko. Pak druhé a překvapeně stočila hlavu na stranu. To, co sedělo před ní, stočilo hlavu stejným směrem, a stále ji probodávalo pronikavým pohledem ptačích uhlových korálkových očí. Lehce pohrdavě to na ni ukazovalo šedočerným zobákem a posléze to pohoršeně zašustilo tmavými hedvábnými křídly.

"Tak přeci jen. Samotná Dorchadas se objevila mezi námi, aby mi zkomplikovala práci. Ó, jak strašný je úděl převozníka, týraného osudem" zakrákoralo to nevrle

Lišce se pranic nelíbilo, jak k ní ten tvor mluví a zavrčela. Tvor před ní se pobouřeně načepýřil.

"A odhání svého průvodce, tak je to. Ó já nešťastný, čím jsem si tohle zasloužil." Zahořekoval. V tvorových očích se ovšem pobaveně zablesklo. Sionnach si toho velmi dobře všimla. A rozhodla se, že tuhle hru můžou hrát dva.

"Tvůj život že je strašlivý? A co já? Já nebohá, která ani nevím, kde jsem. Nikoho zde neznám a nikdo nechce znát mne. A oni mi maj za zlé, že strach z nich mám. Ó ano. Jen ať si kopnou." Zafňukala falešně.

Tvor se znovu načepýřil, až spíš připomínal péřový balónek. Zjevně nečekal liščinu reakci a bylo mu proti srsti (vlastně peří), že se opomněl představit.

"Převelice se omlouvám, vážená dámo." Procedil skrz zobák, což jeho krákoravému hlasu dodalo zvláštní dutý tón. "Mé jméno je Raven Solas, vyvolený z rodu havranů, a zástupce Převozníka. A kdo jste vy?"

Liška trochu nakrčila čumák a přemýšlela. Chtěla se mu svou řečí minimálně podobat.

"Jsem vévodkyně z Nic zvaného Temnota, nositelka rudého ocasu a strážkyně… strážkyně…" nevěděla. Nervózně přešlápla, posadila se a obtočila chundelatý rezatý ocas kolem sebe. Havran pobaveně poskočil

"Hleďte" posmíval se "Sama Temnota nezná své jméno. A chtěla by být vévodkyní? Ani neví, z čeho je její svět, ani neví, co jejím posláním má být po zbytek… KRÁ…." Liška, navztekaná na nejvyšší míru, popadla opeřence do zubů a mávala s ním ze strany na stranu. Jenže Havran byl starší a zkušenější než ona, a v jednu chvíli svírala v čelistech tenký krk a vzápětí se Raven ocitl vysoko na stromě. Byl rozhozený a uražený.

"Sionnach Dorchadas, strážkyně Temnoty, průvodce k Okraji, víš, co jsi provedla?"

Jako by hrozivý tón neslyšela, dala se do řeči:

"Ravene Solasi, opeřenče a cvičený papouchu, právě jsem se je chystala rozkousat na cimprcampr. Nemůžou mi to mít za zlé, jsem jen nevědoucí v jejich oslnivé moudrosti." Liška se ke konci málem zhroutila v návalu štěkavého smíchu, což Havran přešel bez poznámky a uraženě si uhlazoval peří.

Solas se ovšem nehodlal vzdát svého poslání, tedy seznámit tuhle zpropadenou šelmu s širokým úsměvem s okolním světem, jehož nedílnou součástí se stala.

"Tohle není tvůj svět" začal důležitě

"Stačila jsem si všimnout. Nejsem tak ubohá, jak si ráčej myslet." Přerušila ho Sionnach. Havran ji zpražil pohledem a pokračoval, jako by nebyl byl přerušen

"Zde není nic takové, jako v Temnotě. Nemůžeš hýbat věcmi, nemůžeš je přetvářet podle své mysli."

"Mohli by vědět, že v Temnotě už není možno formovat okolí."

"V tom případě jsi prázdnější než vyschlá studna a natvrdlá jako kámen" odsekl Solas "Tenhle svět se neřídí tvými pravidly. Musíš se tu chovat jinak." Odmlčel se. Liška se ležérně podrbala za uchem. Jak ona ho rozčilovala!

"Mezi tato pravidla patří mimo jiné i zákaz mluvení s lidmi. Lidé jsou však hlavní, kteří tě budou zajímat. Odveď svou práci mlčky a vytrať se. Nedovol, aby si tě získa…"

"To si nechaj, Sole, co mám dělat, aby mě voni neotravovali?"

"Mohla bys přestat s tím tvým zatraceným přerušováním? A co máš pořád s tím 'oni', vidíš podvojně?" liška tentokrát mlčela. Havran spokojeně pokračoval

"Tvá práce doplňuje tu mou. Hledáš Padlé duše a svedeš je k Okraji. Tam už se o ně postarám já"

"Smím se jich zeptat, co znamená být Padlou duší? A co je Okraj, který zmiňujou?"

"Tupá jak poleno, viď Sionnach? Padlou duši poznáš na první pohled. Prý mají něco jiného v očích, jiné světlo života. A Okraj je práh mezi životem a smrtí."

"A proč to nedělaj sám, když ví, jak na to?" provokovala liška

"U všech červů, Liško! Nech konečně tý třetí osoby! Padlou duši poznat nemůžu, protože sám jsem, jako všichni Podsvětní, barvoslepý a živé poznám jen díky tomu, že se hýbou!"

Liška, pokud se to tak dá nazvat, pokrčila lhostejně rameny "Stačilo říct, nemusej se hnedka rozčilovat." A pobaveně sledovala, jek se opeřenec rve s chutí jí vyklovat oči. Nakonec ale jenom odsekl

"Dej si pozor, Temnoto. Nejsi první ani poslední z Lišek. A přestože jsi živá, balancuješ na Okraji. Stačí jedno správné popostrčení, a všech tvých devět životů je pryč." A otočil se k odletu

"A já myslela, že lišky mají jen jeden život. A co si vůbec myslej, že oni snad první a poslední jsou?"

Raven se otřásl a naposledy zkroutil hlavu v jejím směru "Ano, jsou" pronesl důstojně a odlétl dřív, než se liška zmohla na peprnou odpověď. Zůstala po něm jen rozhoupaná větvička na stromě.

Když se zbavila svého protivného společníka, vydala se prozkoumat okolí.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Nehorázná. (Tazi) Nehorázná. (Tazi) | Web | 22. ledna 2012 v 21:32 | Reagovat

Hmmm, to vypadá zajímavě. Těším se na to pokračování! ;P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama