krátké subjektivní sdělení:

1. série bezkonkurenčně nejlepší

2., 3., 4., 5., 6., a 8. série jsou prima

7. série je celkem na nic

ale naprosto, naprosto a totálně nejslabší je série 9. Milovala jsem ty nedokonalé počítačové efekty, ten příběh, ty postavy...

Devátá řada už není vtipná, připadá mi přehnaná, nepodařená. A vidět Listera, Rimmera a Kocoura po devíti letech, z toho se dlouho nevzpamatuju.

Bože můj, máte-li rádi Trpaslíka, kašlete na devítku. závěr osmé série je prostě konec a tak to taky berte. nekažte s iluze

(dojem po shlédnutí prvního dílu deváté série)

Ok, druhý díl, když už si zvyknete na ty postavy a kameru, je už lepší. A třetí díl má docela fajn zakončení. Přesto si myslím, že nejlepší zakončení je v osmé sérii (Rimmer nakopne smrtku), a třídílná devátá řada už je prostě přehraná.

Prostě a jednoduše, mám na to stejný názor jako na Sněženky a machři po 25 letech.

Řekněte si, že jsem staromódní. Řekněte si, že jsem divná. Ale já prostě bikiny nesnáším.

Napíšu to necitlivě. Myslím si o sobě, že jsem docela hezká. Mám normální vlasy, prsa tak akorát, jak si myslím, že by měla být, měřím sto sed

Nemyslete si, že jsem jedna z těch anorektických kravek, která si myslí, že vypadá příšerně a bojí se ukázat v dvoudílných plavkách, protože ještě dost nezhubla. To ne. mdesát centimetrů, vážím padesát kilo, mé břicho je ploché a moje nohy docela dlouhé. Tak. Ano, mám o sobě dost vysoké mínění. A přesto nemám ráda bikiny.

Mě prostě přijde hloupé v patnácti letech ukazovat všechno maso, které mám.

Proč by mi měl někdo čučet do dekoltu?

Co se bikin týče, vadí mi tenhle styl. dva trojúhelníčky na provázcích. Čím jsou špatné? Prsa sice zakryjí, ale já se nechci cítit jako mořská panna, která se zakryje mušlemi. Tedy tím nejmenším, co jde.

Ostatní lidé, kteří plavou, s tím problém nemají. Taky jsou to jenom holky a přeci se chtějí líbit klukům, ukázat se, předvést.

Myslím, že klukům by mohlo stačit, když si na sebe vezmu dvoudílné sportovky. Ty sice odhalují břicho, ale alespoň mají solidní vršek, kde nic není vidět. Copak jsem nějaká sexbomba, abych se měla ukazovat?

Tímto nechci útočit na ty, kteří mají bikiny rádi. Opalovačky se mi líbí a někomu opravdu sluší. Troufám si tvrdit, že sluší i mně. Ale je mi proti srsti, že odhalují příliš mnoho masa.

Když už si myslíte, že je po všem, dostanete ránu přímo mezi oči.

Já tak strašně moc nechci být sama.

dusím se

bojím

je mi zima

A není tu nikdo, kdo by mě obejmul a utěšil.

zato jinde

nějaké

ony

mají je

draply je a nepustí-ani já bych je nenechala jít

sakra.

ale

proč už jsou rozebraní?

Nevěřím

na ty kecy

že se někdo vždycky najde

že na každého čeká

pan ideální

jsou to jen prázdná slova

oni už tu nejsou

zbývá

jen

zoufalství

Já nechci být sama

ale

není tu ten

kdo by to pochopil.

Proč mám tak zpřelámatelné srdce?

není to pokus o báseň

Chtěla bych vás jménem mojí puberťácké generace požádat, abyste svým dětem od malička vštěpovali základy slušného chování a

je to hrůza, když slyším třináctiletého kluka, jak se projevuje "hele vole, jdem si zapalit cígo" a vytahuje krabičku cigaret, přičemž taková věta je tím nejlepším, co ze sebe dokáží vysoukat.

myslím, že by děti neměli dostat nic zadarmo. všichni tihle volové na sobě mají děsně kůl hadry, kalhoty u kolen, jejich slovník by měl být kompletně vypípán a v ruce, popřípadě vykukující z kapsy těhle in kalhot dotykové mobily.

Tihle haranti v životě neslyšeli, že se zdraví "dobrý den", že mají děkovat, ani o tom, že by měli doma pomáhat. O sportu slyšeli z televize a pracovitost je u nich sprosté slovo.

Ještě není pozdě. Dokud jsou malí, je možné to zastavit. Je možné jim ukázat, že takhle to nelze.

A co, možné, je to nutné! protože zatímco nadávání a kouření ve třinácti ještě nevypadá tak tragicky, přeroste to. A to tak, že hodně.

ps: jedná se o dvacátý výflus na tomto blogu

Tohle asi bude jenom krátký výkřik.

Občas v záchvatu nudy zabloudím na jistý nejmenovaný dívčí web (který prostě nemůžete neznat, působíte-li na blogu). Ano, vím, můžu si za to sama, když se mi to nelíbí, tak to nemám číst a blablabla. Ale s tímhle si prostě nemůžu pomoct.

Někde jsem četla, že cílovou skupinou tohoto dívčího webu jsou holky ve věku 14-17 let. čtěte dobře: 14-17 let

a přitom čím dál častěji narážím na věty typu "měla bys omezit kouření" a "sniž dávku alkoholu". Také vám to přijde podivné, radit dětem, aby přestaly kouřit? Nebo jsem jediná kráva na světě, která je totál out a neví, že se kouří a pije od desíti?

Pokud vím, a věřte, že tímhle jsem si naprosto jistá, je prodej alkoholu a tabákových výrobků osobám mladším 18 let zakázán. A ceduli s tímhle nápisem vidím v každém obchodě (který takové výrobky nabízí)

A teď si to shrňte:

cílová skupina jistého nejmenovaného dívčího webu:14-17 let

kouření, alkoholpřípustný od: 18 let

Nevím, jak vy, ale já se nedopočítám.

Nevadí mi články o sexu, uvítám užitečné rady, jak o sebe pečovat-ačkoli zásobovat se v patnácti miliardou kosmetických přípravků nehodlám-ale tohle, ta obecná představa, že kouřit a pít od dětských let je normální, mě vyloženě sere.

Když jsme dnes přijeli domů od babičky, věděla jsem naprosto přesně, proč chci s rodiči pokračovat dál a jet na nákup, místo abych se nechala vysadit před domem. Včera se mi při pečení mazanců ošklivě zatrhl nehet, a jelikož nejsem zrovna fanynka kosmetiky, nenašla jsem doma nic, co by mi pomohlo ten zatrhávající se kousek udržet v celku. Tedy měla jsem plán, že vyrazíme a já se porozhlédnu po nějakém fajn bezbarvém laku (zaprvé, na barevné nemám odvahu. Za druhé, obvykle si nehty nelakuji, za třetí…a to je jedno).

Jak už to tak bývá, můj plán selhal. Byla jsem pověřena hlídáním mladší sestry a vykopnuta před dveřmi. Pak už jsem se jenom stresovala, jak moc to tentokrát bude špatné. Obvykle, když si něco nevyberu sama, je z toho katastrofa na pátou.

Nevím, jak dnes, ale i tak mě přípravek, který jsem obdržela, zklamal, pobouřil, a ještě teď mám nutkání se rozbrečet. Jo, je to kravina. Vím. Ale když si nehty nekoušete od školky, pečlivě se o ně staráte, aby byly hezky zapilované, čisté, ani krátké, ani dlouhé… no nenaštvalo by vás, kdybyste získali supr dupr lak "anti bite treatment" proti kousání nehtů?

Myslím, že ve svých patnácti mám trochu právo se za něco takového v mém malém kosmetickém repertoáru stydět. Přeci jen, patnáctiletá slušňačka a kousat si nehty?

Nikdy nikdy nikdy! Fuj, hnus, bléééééé! Vždyť mně se dělá zle už jenom ze slov "kousání nehtů" o tom příšerném zvuku, když se nehet ukousne, ani nemluvím!

Teď nechci vypadat jako zlá, hnusná mrcha (ačkoli taková asi jsem), ale chci vám vyprávět o své známé ze školy.

Sedím s ní už asi třetí rok v lavici. A asi dva z těch roků jsme byly nej nej kámošky. Z toho už jsem vyrostla. Postupem času se naše myšlenkové pochody dost rozdělily. Ano, je chytrá, fajn, kamarádská… ale zkuste si vedle ní sednout. Moc ráda si křupe s krkem, až vždycky nadskočím půl metru vysoko. Ďoube se na tváři, ale to by bylo na dlouhé povídání. Má tam od toho takový nevzhledný flek. A kouše si nehty. Zcela přirozeně si sedne, rozvalí na židli, prohlédne si ruku…a najednou si ty nehty upravuje jako pilníčkem o vlastní zuby. Zcela bez rozpaků. A nenakecávejte mi, že je ve stresu, poněvadž tohle je fakt z čisté nudy, "tak tenhle nehet se mi nelíbí, tak já si ho upravím". A kdybyste viděli, jak její ruce vypadají… já je mám na očích denně. A moje puntičkářskou pro čistotu mlátí hlavou do zdi, když se s ní dělím o učebnici a ona mi těma uslintanejma hnátama obrací stránky.

Ona se jeden čas asi pokoušela přestat, tak si lakovala nehty. Bezbarvým lakem, který mám teď já!

Prostě a jednoduše, kdybyste považovali kousání nehtů za vraždu a ušpinění učebnice za těžké ublížení na zdraví, navíc byste seděli s někým, komu je to šumák… vás by netraumatizovalo, že jediný lak, který vlastníte, je antikousací?

PS: nemám nic proti kousání nehtů, je-li zdůvodněno nějakou rozumnou výmluvou. Samozřejmě, že chápu, že když si někdo ulomí nehet, je nutné ho-za absence pilníku či nůžtiček-nějak zpacifikovat

přináším Vám krátkou povídku, kde nejsou ani pořádně definovány postavy. Nejdřív jsem nevěděla, do jakého prostředí to zařadit. Krachlo soustředění, výlet... u ničeho jsem nedokázala vymyslet situaci, kdy by bylo následující setkání možné. Trénink taky nepřipadal v úvahu. A pak mě to trklo. Polední pauza na závodech mívá přesně tu atmosféru, jakou jsem chtěla popsat.

houp jůl indžój it :)

Jen plavci mají dar

Vidět dech v podobě rosy.

* * *

Okolí pomalu utichalo. Vlny v bazéně se uklidnily a přešly do jemného, pravidelného šplouchání. Závodníci se vytratili na oběd a hala, kde chvilku předtím nebylo slyšet vlastního slova, se ponořila do ticha.

Ležela na ručníku a měla zavřené oči. Mokré vlasy nechala rozpuštěné pomalu usychat, ačkoli věděla, že je později znova namočí. Trošku nakrčila nos a podepřela si hlavu rukou. Pak se pro sebe usmála. Vypadala šťastně. Užívala si klid, který na bazéně působil trošku nezvykle, a jarní sluníčko, jehož paprsky byly zesíleny skly oken, ale ještě ne natolik, aby to bylo nepříjemné.

Věděla, že přijde. Vlastně v to doufala. Pevně věřila, že se brzy objeví. A vyšlo to. Ani tentokrát neporušil svůj zvyk zůstávat na oběd v areálu.

V polospánku se usmála.

Sedl si. Jeho místo bylo tak blízko jejího. Bezděky její úsměv opětoval. Všiml si, že si vzala plavky, které se mu tolik líbily. Věděl ale, že ne kvůli němu. Lehl si vedle ní. Díval se na její vlasy. Jaká škoda, že je nenechala růst pod ramena. Byly by krásné. Ale to byly i tak. A voněly. Vůně byla trošku utlumena pachem chloru, ale i tak ji zaznamenal. Přisunul se ještě trošku blíž. Nechal se unést její aurou. Byla čistá, průzračná, a přitom pevná. Věděl, že to je ona. Vždy rád sledoval, jak se stará o mladší děti z oddílu a obdivoval ji za to. Věděl, že kdyby ji požádal, rozdala by se. Ale ne pro něj. Pro všechny. Trochu ho to mrzelo. Ona by o něj nestála.

Trochu ztuhla. Cítila se sama. Byl tak blízko. A přece věděla, že by na něj nikdy nedosáhla. Měl tak dospělé názory. Byl spravedlivý. Zodpovědný. To ona ne. Ona byla jen…ona. Nechtěla brát a neuměla dávat. Nezasloužila by si ho. Jen pokud…pokud by on sám udělal první krok.

Byl si téměř jistý, že ona spí. Ale váhal. Netroufal si. Ale věděl jistě, že se znova taková příležitost nenaskytne. Vzal opatrně do ruky pramínek jejích vlasů. Dával pozor, aby za ně nezatahal. Byly hebké. Tušil, že neobalené v chloru jsou ještě jemnější. Kdyby jen věděl, co s myslí. Kdyby jen byl dost dobrý, aby si ho všimla. Ruka mu ztuhla v pohybu.

Překvapením málem otevřela oči. Hrál si s jejími vlasy. Vyčkávala. Přála si, aby to nebyl vtip. Doufala, že má pravdu. Ale co když si to pouze namlouvá? Ne. Na to nesmí myslet. Zase by všechno pokazila. Mimoděk si vzpomněla na kamarádčina slova: "Zhluboka se nadechni a skoč do toho po hlavě". A tak to udělala. Přetočila se čelem k němu a otevřela oči. Usmála se. Trochu natáhla ruku a propletla své prsty s jeho. Okamžitě pochopil.

Byl zaskočený. Pevně svíral její ruku a utápěl se v jejích očích. Byly namodralé. Jako pokaždé, když byla na závodech nebo tréninku. Taky se usmál. Chtěl něco říct, ale slova se mu zadrhla. To ticho bylo příliš dlouhé, aby bylo přerušeno něčím tak banálním, jako byla slova. A tak jen doufal, že ona to ví...

Dámy, já vím, že je vám třináct, jste v tom telecím věku, ještě nemáte rozum a najde se tisíc dalších výmluv, ale ignorovat někoho, kdo si to nezaslouží, je prostě děs.

T. je možná hypochondr, citlivá a bolestínek, ale pořád to není dostatečný důvod k tomu s ní nemluvit. Je z vás nešťastná a dneska se mi málem rozbrečela, protože neví, co vám udělala.

Upřímně? To nevím ani já. Buďte tak laskavé a vysvětlete mi to. Co mohla udělat tak strašného, že si zaslouží být-nebýt?

Ty, Ma., vysvětli mi to! Je to proto, že se s ní baví Pan Dé? No a co? Já z toho taky nedělám scény. Když ji chceš přebít, buď lepší. Udeptat někoho ke kapitulaci není ani úctyhodné, ani dobré, a už vůbec ne morální.

Proč se tak čertím?

Na plavání mám dvě třináctileté kamarádky, K. a Ma, které jsou jinak celkem v pohodě. Když do oddílu přišla K, dostala Ma příležitost k plnému rozvinu osobnosti a z tiché hodné neprojevující se holčičky se stala trochu bestie. Ne však vinou K.

Ma je zamilovaná do Pana Dé, kterého mám shodou okolností taky ráda. Ovšem pro mě je on motůrek, flákač, vzor a jiné roztomilé přezdívky myšlené v dobru. Ovšem podotýkám-a ne poprvé-že zamilovaná nejsem.

A zde začíná má teorie: Pan Dé si rád povídá s T., která je o rok starší než on a o dva než já. Ma na T. žárlí. A pomlouvá ji. Donedávna jsem nad tím jen krčila rameny, ale dnes ráno se mi T svěřila s tím, že ji trápí, jak ji ignorují a že neví, co těm holkám udělala.

Myslím, že podobné je to s A.-ještě ještě starší než T.-která taky nemá problém s Panem Dé mluvit. Ale A. moc na tréninky nechodí, a tak si to ověřit můžu jenom, až ji zas potkám.

Sakra, jak mám řešit vlastní problémy, cizí problémy, školu a globální problémy najednou?

(pošlete mi superšprta, supermani to všichni vzdali)

Také už vás nudí, štve a mrzí, jak se lidi v autobuse šklebí? Vadí vám nerudné obličeje spolucestujících? Třeba jim chybí sluníčko, sálající optimismus, nebo prostě potřebují vyřešit nějaké dilema.

V případě prvním:

Určitě víte, že úsměv zlepšuje náladu, a z tohoto faktu budeme vycházet. Takže se usmívejte, usmívejte a usmívejte, dokud neuvidíte úsměvy i okolo sebe.

A případ druhý:

Nemůžeme udělat nic s lidmi ani s pachem, který se kolem nich vznáší? Ne? Opravdu? A co tohle:

Není to jemná metoda. Je to hnusné, odporné a netaktní. Ale všem, kteří si toho taky všimli a musí odér čichat s vámi, uděláte radost. A možná se začnou taky usmívat a šířit dobrou náladu.

...to jsem já.

(Vzhledem k tomu, že zima nám pomalu končí a mě začala být tady na blogu docela zima, zde je trochu voživenější kabátek, který mi barevně vyhovuje. Hlavně pro tu malinovou.)

Je na čase, abych se představila.

Mé skutečné jméno pomineme, tady jsem prostě eM Gee. Je mi patnáct, chodím do kvarty a od první třídy plavu.

Bydlím v domě, ve svém na sever orientovaném pokoji, kde je pořád zima. Snažím se udržovat pořádek, protože v chaosu bych se ztratila. Vlastně to tak je vždy a ve všech situacích.

Ve všem potřebuji mít přehled, nejlépe abecedně seřazené a zakládám si na stereotypu. Nemám příliš ráda změny, jsem spíš konzervativní. Ale když se ve mně něco zlomí, jsem schopná kompletně si přeorganizovat život ze dne na den.

Miluji modře proužkované kancelářské košile, pouzdrové sukně, mlynářskou čepici, kabáty a vlněné svetry.

Často nosím kombinaci tmavě modré, malinové červené a možná občas trochu velbloudí (No prostě něco podobného barvě okrajů stránky) Doplňky nenosím a díry na náušnice nemám-nesnáším kov. te dotyk je mi nepříjemný. Takže jenom kdyby to někoho zajímalo, můj outfit je nezajímavý a někdo by řekl "nedodělaný". Ale to bych nebyla já.

Mezi moje koníčky patří (mimo plavání, o němž tu bývá řeč dost a dost) běžky, čmáření a pozorování lidí ve snaze se něco přiučit.

Občas se mi zdá, že neumím úplně zásadní věci, které by nikoho nenapadly, jak je může někdo neumět (mám podezření, že to souvisí s tím, že potřebuji mít na všechno podrobný a přesný návod). Tak například:

neumím mluvit s lidmi. Buď mluvím příliš, nebo nedokážu dobře odpovídat. Nezvládám navázat konverzaci a přitom je tolik lidí, se kterými bych mluvila moc ráda.

Neumím si učesat vlasy. Dvě ruce mi na to nestačí.

Neumím se holit. (co, jste znechuceni? Až tak strašné to s mnou není) Respektive, zvládám to. Jenže jsem ještě na žádné dobré fígle nepřišla a nějaké "sama si rychle ozkoušíš" mi zrovna nepomůže.

Nedokážu být zlá a děsně mi to vadí. Chci konečně dokázat říct "kámošce", že s ní kamarádit nechci.

Taková jsem já. Miluju svou svobodu a nesnáším změny. A přitom mi změny dávají svobodu. A takové změny, které mi dají svobodu, bývají zásadní a jako blesk z čistého nebe.

Jsem individualista. Mám sice ráda lidskou společnost, ale pracuji zásadně sama. A nesnáším, když mě někdo s někým spojuje. Protože já jsem tu sama za sebe. Proč to nikdo nedokáže pochopit?

Mám spoustu připitomělých zásad. Moje hrdost dost často přesahuje racionální myšlení. Já tu hlavu neskloním a nepůjdu. Já se raději budu mračit učitelce do očí a stát si za svým, i kdyby to byla blbost a hrozila mi za to pětka. A je to se mnou i horší.

no a taky se mi často daří dělat z komára velblouda.

Zapomněla jsem něco? A jo, jestli mi chcete udělat radost, nalijte mi kafe. jakékoliv krom instantního. Ale to ze školního automatu taky přežiju, však ho piju už nějakou dobu :)